Rozhovor

Paní Rania Fansa, 43 let, před čtyřmi lety uprchla ze Sýrie do Německa. Nyní dvakrát týdně vyučuje angličtinu pro začátečníky a pokročilé studenty u společnosti Universal Transport.

Paní Fanso, povězte nám prosím na úvod něco o Vás a Vaší životní dráze.

Mým rodným městem je Aleppo v severní Sýrii. Tam jsem 15 let pracovala jako učitelka angličtiny na střední škole. Po vypuknutí občanské války jsem uprchla z napadeného milionového města do Německa. Nejprve jsem přijela do Saarbrückenu, dokud mi můj přítel nevyprávěl o Paderbornu a jeho obyvatelích.

Pro mě, jako pro matku samoživitelku s dvěma dětmi, hledající klidné prostředí, to znělo velmi zajímavě. V Paderbornu jsem našla nejen bydlení a přátele, ale také zde můžu opět pracovat jako učitelka angličtiny.

Pokud porovnáte práci v UT se svou prací v Sýrii, jakých kulturních rozdílů jste si všimla?

Vyučování žáků ve škole není tak snadné porovnat s prací s dospělými ve firmě. Podle mého názoru jsou to všeobecné kulturní rozdíly. Němci jsou obvykle velmi cílevědomí, zodpovědní a práce se často stává centrem jejich života. V mé syrské vlasti to v podstatě není jiné. Avšak procento těch, kteří se zaměřují na svou kariéru a příjem, je pravděpodobně mnohem nižší. Alespoň mám dojem, že obecně v jižních zemích se lidé více soustředí na život s rodinou, bez ohledu na peníze.

Paní Fanso, ve společnosti Universal Transport vyučujete angličtinu, jaký z toho máte dojem? A jak vnímáte otevřenost lidí v UT?

Již od počátku mě ve společnosti Universal Transport velmi mile překvapila vysoká úroveň kulturního přijetí. Být odlišný je zde nejen respektováno, ale bráno pozitivně. Například z náboženských důvodů vždy nosím šátek. To zde nebyl nikdy problém. Jsem všemi akceptována taková, jaká jsem. Tento rozdíl není brán jako něco rozdílného, ale v učebnách spíše vede k otázkám ohledně mého domova nebo postavení ženy. Rozhovory o každodenních situacích, vždy v anglickém jazyce, jsou malou, ale důležitou součástí naší výuky. Pokročilý kurz se zaměřuje na obchodní angličtinu.

Paní Fanso, poslední rychlá otázka: Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

V tuto chvíli je pro mě velmi obtížné hovořit o dlouhodobějších plánech, vzhledem k situaci v mé domovské zemi. Musela jsem opustit všechno: svůj dům, své přátelé a především svoji rodinu. Naštěstí moje dvě děti jsou tu se mnou. Proto si nyní především přeji, aby moje děti mohly získat dobré vzdělání a žít v míru. Co přijde později, uvidíme.